Reklama
 
Blog | Matyáš Hromádka

Proč by Krym měl zůstat součástí Ukrajiny

Ačkoliv se zdá, že většina obyvatel si přeje připojení Krymu k Rusku, je možné najít také některé argumenty proti jeho odtržení od Ukrajiny. 

Ve vztahu k současné situaci na Ukrajině a k eskalaci napětí vyvstává otázka zda by měl Krym zůstat součástí Ukrajiny, být připojen k Rusku, anebo se stát samostatným státem. V praxi však existují pouze dvě možnosti, protože i kdyby Krym nebyl anektován Ruskem a vyhlásil samostatnost, byl by jím beztak zcela ovládán, a to stejně tak jako Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie. Otázka tedy zní, zda zůstane Krym součástí Ukrajiny či nikoliv.

 

Ve prospěch odtržení Krymu od Ukrajiny mluví dva hlavní argumenty:

Reklama

1)                  Většina obyvatel Krymu (přibližně 58%) je ruského původu a většina z nich by odtržení od Ukrajiny či minimálně větší míru autonomie  nejspíše uvítala.

2)                  Krym byl až do r. 1954 součástí RSSR a předtím carského Ruska.

 

Za posledních 25 let vzniklo na základě národnostních hranic v Evropě mnoho nových států a v blízké době k nim možná přibude Skotsko a Katalánsko. Z tohoto důvodu se může zdát, že pro to, zda by se Krym měl odtrhnout od Ukrajiny, by měl být rozhodující zejména první argument. Situace však zdaleka není tak jasná –  pokusme se rozebrat, proč nyní dané argumenty neobstojí.

 

  Krym se stal součástí Ruského impéria v r. 1783, nicméně většinu jeho obyvatel v této době tvořili Krymští Tataři a zbytek byl tvořen různými menšinami. Na přelomu 19. a 20. století Krymští Tataři stále tvořili pluralitu obyvatel Krymu, přičemž zbytek populace byl tvořen Rusy, Ukrajinci, Armény, Bulhary a dalšími menšinami. V době ruské nadvlády docházelo na Krymu k rusifikaci, tlaku na menšiny a jejich postupnou deportaci. Během let 1917 – 1933 byla polovina Krymských Tatarů buď zabita nebo deportována. Až do roku však 1939 Rusové většinu obyvatel Krymu netvořili – došlo k  tomu až na základě etnických čistek během 2. světové války.

  V r. 1944 provedl Stalin odsun všech Krymských Tatarů do Střední Asie z důvodů údajné kolaborace celého národa s Němci. Pár měsíců nato byli odsunuti Bulhaři, Řekové a Arméni. Narozdíl od jiných národů, které byly v této době vyhnány ze svých domovů na území Sovětského Svazu (např. Čečenců), nebyl Tatarům návrat umožněn  až do konce 80. let.  Vracet se začali teprve v r. 1988, a to ke značné nelibosti místní populace. Ta měla strach o svůj majetek, který byli  Tataři donuceni opustit a který jí tak připadl. Tataři nyní tvoří přibližně 12% populace Krymu. Tato nízká cifra odpovídá tomu, že během vyhnání z Krymu jich přibližně polovina zemřela a v následujících desetiletích byli hromadně vězněni v gulazích.

  V mezidobí se na Krym sestěhovávalo velké množství Rusů. Značnou část z nich tvoří vysloužilí příslušníci sovětské armády. V dobách SSSR se mohli vysloužilí profesionální vojáci usadit téměř kdekoliv na jeho území, oblast Krymu však byla kvůli velkému zájmu přístupná pouze vojákům od hodnosti plukovníka výše.

  Soužití místních Rusů na jedné straně a na straně druhé Tatarů a v menší míře i Ukrajinců není zcela nekonfliktní. Ruská majorita dlouhodobě upírá tatarské menšině její zákonem daná práva a znemožňuje či komplikuje návrat tatarského majetku. Příkladem útlaku Tatarů může být výstavba mešity v Simferopolu, o níž Tataři již patnáct let usilují. Ukrajinské zákony nařizují bezplatné zajištění pozemků pro výstavbu náboženských staveb, místní vláda však až do r. 2011 blokovala převod nevyužitého pozemku pro výstavbu této mešity. Když byla donucena pozemek Tatarům darovat, začala klást různé byrokratické překážky výstavbě, tudíž se na pozemku doposud ještě stavět nezačalo.

  Vzhledem k tomu, jakým způsobem jsou v Rusku dodržována lidská práva, a to zejména práva menšin (náboženských, národnostních i sexuálních), je snadné se domnívat, že situace Krymských Tatarů by se v případě odtržení Krymu od Ukrajiny ještě zhoršila. To samé se dá říct i o jiných menšinách, např. ukrajinské menšině na Krymu. Na druhou stranu ruská majorita nijak výrazně utlačována není, Krym je autonomní oblastí a místní vláda si do značné míry o velké části záležitostí rozhoduje sama. Výjimku z hlediska diskriminace tvoří ukrajinské jazykové zákony, které však nejsou na Krymu v praxi dodržovány.

  Na oba dva hlavní argumenty pro odtržení Krymu od Ukrajiny je tedy možné předložit uspokojivé protiargumenty, které dle mého názoru oba tyto  argumenty vyvracejí. Krym je nyní skutečně obydlen mírnou Ruskou majoritou, ale v tomto stavu se ocitl  pouze díky etnickým čistkám a cílenou rusifikací, která probíhala zejména během posledních devadesáti let. Vzhledem k tomu, že způsob, jímž bylo dosaženo majoritního postavení Rusů na Krymu, byl nelegitimní, není možné brát tento argument v potaz. Na stranu druhou by to bohužel nebylo poprvé, kdy by Rusko použilo této metody k tomu, aby pod svou nadvládu získalo určité území.

  Během první abcházské války v letech 92 – 93 byly v Abcházii pod ruským dohledem a s výraznou vojenskou pomocí prováděny etnické čistky v té době majoritní populace Gruzínců. Na základě těchto čistek, jež si vyžádaly více než 13 000 mrtvých a dalších statisíců vysídlených Gruzínců, se v Abcházii stali majoritou Abcházané. Rusko nyní poskytuje Abcházii vojenskou ochranu a ve značné míře Abcházii, ač je to formálně Ruskem uznaná nezávislá země,  ovládá.

  Pokud by se strategie obsazení určitého území vlastním obyvatelstvem a následné anektování tohoto území stalo běžnou praxí, způsobilo by to výrazné zvýšení napětí ve světě a hrozbu ozbrojených konfliktů. Z našeho pohledu zcela nepřijatelná Mnichovská dohoda byla z tohoto hlediska mnohem přijatelnější, než požadavek odtržení Krymu od Ukrajiny, protože německy mluvící obyvatelstvo tvořilo v sudetech majoritu po celá staletí.

  Nyní je bezpodmínečně nutné, aby EU a USA daly Rusku jasně najevo, že jakékoliv vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny je nepřijatelné, a to jak v aktuálním případě Krymu, tak i z pohledu celkového směřování země. Stejně tak je úkolem umírněnějších Ukrajinských politikůpokusit se přesvědčit Ruské obyvatele Krymu, že změna vlády v Kyjevě pro ně není hrozbou. Úkolem Ruska je pak jen dodržovat Budapešťskou úmluvu, ve které se zavázalo ctít ukrajinskou územní jednotu výměnou za zničení ukrajinských jaderných zbraní. Je krajně nepravděpodobné, že by Rusko hrozilo Ukrajině válkou, pokud by stále disponovala jaderným arzenálem.